Jdi na obsah Jdi na menu

Nabízíme Vám...

1. 9. 2018

Svátost křtu

Křest je první a základní ze sedmi tzv. svátostí. Díky jim se rodí křesťanův život z víry, vzrůstá, dostává se mu daru uzdravení a poslání. Tyto svátosti se podobají úsekům přirozeného života člověka. (Křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství, manželství). Křest patří ke svátostem uvedení do křesťanského života spolu s biřmováním a eucharistií. Otevírá bránu k ostatním svátostem, protože křtem se stává člověk součástí církve. Připomíná svou symbolikou pohroužením, ponořením do vody pohřbení člověka do Kristovy smrti a povstání s ním jakožto nové stvoření, proto se nazývá i znovuzrozením. Křest je znamením události, která se odehrává hluboko v lidském nitru a kterou se cosi zásadního mění. O důležitosti křtu svědčí i to, že jej může udělovat každý – v nouzovém případě i nepokřtěný, má-li správný úmysl a použije-li trinitární formuli- ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého.

 

PŘÍPRAVA NA KŘEST

V katolické církvi je možné křtít jak děti, tak dospělé podle staré tradice, kdy se křtily celé rodiny. Křtem jsou člověku odpuštěny hříchy, v případě dítěte jde o obmytí z dědičného neboli prvotního hříchu, který si každý nese od časů Adama a Evy svým zrozením na svět. U těch, kdo jsou pokřtěni, se vyžaduje víra – v případě dětí se tedy musí křtít „na víru“ rodičů a kmotrů. Z toho plyne i jejich duchovní příprava, kterou musí absolvovat – nejlépe u kněze v místě trvalého bydliště. Kněz v této přípravě poučí rodiče dítěte o jejich odpovědnosti a závazcích při výchově. Proto je dobré v první řadě navázat kontakt s knězem tam, kde člověk bydlí a zjistit další potřebné náležitosti. Křtu dospělých, který bývá na Velikonoce, předchází delší příprava, než křtu dětí. Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je zpravidla třeba donést rodný list křtěného, případně oddací list rodičů a jejich křestní listy, jména a adresy kmotrů, a případně také jejich křestní listy. Děti svobodných rodičů je možné pokřtít, musejí být ale splněny ostatní podmínky pro křest.

 

KMOTŘI A DALŠÍ NÁLEŽITOSTI

Při křtu dítěte i dospělého jsou důležití kmotři, tedy lidé, kteří sami aktivně svou víru žijí. Musí byt křesťansky dospělí, tedy musí přijmout svátost biřmování, aby o své víře vydávali svědectví a dokázali rodiče zastoupit v duchovním vedení dítěte ke Kristu a křesťanským hodnotám.  Proto mají být i přibližně ve věku rodičů.  Při křtu se předávají i vhodné symboly, které si opatří rodiče – svíčka, rouška. Křtít by se mělo nejlépe při mši svaté, protože nově pokřtěný je novým členem církve. Tato náležitost k církvi je nezrušitelná, mezi lidmi se tak vytváří poutu duchovního bratrství a sesterství. Podle dohody s knězem se dá křtít i mimo mši svatou (zdraví dítěte apod.). Formulář křestního listu dodá kněz, který křest provede; křestní svíčku, roušku a případně i ozdobný formulář křestního listu je možné pořídit v prodejnách s liturgickými potřebami.

 

ZÁVAZEK KŘESŤANSKÉ VÝCHOVY

Křtem na sebe rodiče a kmotři berou závazek křesťanské výchovy. V případě, že některý z rodičů je nepokřtěný, předpokládá se, že s touto výchovou bude alespoň srozuměný, nebude jí bránit. Křest s sebou nese nejen odpovědnost a povinnosti, ale také práva, např. přijímat další svátosti. Křtem člověk přestává „patřit sám sobě“, je povolán ke službě ve společenství církve a k tomu, aby s ostatními jednal s láskou a úctou. I jméno, či jména, které rodiče dítěti vyberou se může stát vhodným symbolem pro životní cestu. Pod vedením rodičů, kmotrů a dalších blízkých pak člověk roste ve víře, získává znalosti o Bohu, Kristu, evangeliu, Bibli a Desateru, aby nakonec mohl vstoupit do věčné blaženosti života s Bohem.

 

 

 

Svátost manželství

Svátost manželství je svazkem muže a ženy, kteří mezi sebou vytváření nejvnitřnější láskyplné společenství zaměřené na vzájemný prospěch manželů a plození a výchovu dětí. Není jistě náhodou, že právě při svatbě v Káni Galilejské vykonal Ježíš svůj první zázrak. Svátostné manželství je nerozlučitelné, vyjadřuje jednotu manželů a je neseno věrností jejich lásky. Při uzavření této svátosti kněz či jáhen asistují, přijímají jménem církve souhlas novomanželů a udělují požehnání církve. Tuto svátost si udělují manželé navzájem, vyjadřují manželský slib a tím vytvářejí smlouvu, která je dobrovolná. Také k manželství musí být snoubenci připraveni, aby znali své povinnosti a závazky. 

 

PŘÍPRAVA

Příprava snoubenců probíhá prostřednictvím kněze, nebo pověřené osoby, je nutné počítat alespoň se dvěma měsíci času. Během přípravy se snoubenci seznámí s obřadem, se svými závazky a povinnostmi, ale také s dotazníky, které musí z hlediska církve i státu vyplnit a podat. Uzavření manželství mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem, nebo mezi katolíkem a nepokřtěným je možné. Je však zapotřebí výslovného svolení církevní autority, nebo dispensu od překážky. Dále je třeba vyřídit úřední agendu. Podle nyní platné zákonné úpravy má církevní sňatek platnost i před státem. Proto je nutné vyřídit formality nejen pro církevní matriku, ale i pro občanskou (státní) matriku. K tomu je třeba navštívit oba úřady. Svobodní snoubenci potřebují pro účely církevní matriky občanské průkazy, rodné listy a pokřtění i své křestní listy (u katolíka výpis z křestní matriky, který není starší více než tři měsíce, počítáno od data svatby), dále pak eventuálně doloží, že jsou k církevnímu sňatku způsobilí.

 

CÍRKEVNÍ SŇATEK

Svatební obřad i přípravu je nutné projednat s knězem, nejde jen o krásu obřadu, ale o jeho smysl a závaznost i závažnost. Manželství muže a ženy je zakotvené v Bibli již při stvoření, kdy oba vytvářejí člověka, jsou tedy svými doplňky, pomocníky, už nejsou dva, ale jeden. Spojení Boha a Izraele vidí i proroci v Bibli jako obraz výlučné a věrné lásky, podobné lásce manželské. I Ježíš zdůrazňoval nerozlučitelnost manželství. Muž a žena, oba pokřtění, mají být svobodní k uzavření manželství, dobrovolně vyjadřují svůj souhlas v manželském slibu. Manželství má být otevřeno k přijetí dětí, rodina je rodinnou církví. Snoubenci si mohou ke svatebnímu obřadu zvolit po schválení oddávajícím knězem některé z doporučených biblických čtení. O křesťanským pojetí manželství, lásce a závazku věrnosti pak obšírněji pojednává specializovaný web Arcibiskupství pražského www.manzelstvi.cz 

 

ROZLUKA, ROZVOD, NEPLATNOST MANŽELSTVÍ

Svátostné manželství je nerozlučitelné. Mohou ale nastat okolnosti, které uzavřené manželství učinily neplatným. To zkoumá církevní soud, který může tuto neplatnost prohlásit, pak lze po čase uzavřít skutečné svátostné manželství v kostele. Pokud je soužití manželů prakticky nemožné, připouští církev oddělení manželů a ukončení jejich společného bydlení. Takové manželství zůstává i nadále platné, manželé stále zůstávají v manželském svazku a nemohou uzavřít nový svazek. Rozluku podle občanského práva církev neuznává, pokud někdo uzavře nový občanský sňatek, odporuje to Božímu zákonu a nelze přistupovat ke svatému přijímání či vykonávat v církvi zodpovědné funkce. 

 

 

Svátost smíření

Zpověď, dnes nazývaná svátost smíření je svátostí uzdravení lidské duše. Křtem člověk dostal sice nový život v Kristu, ale tento nový život může být oslaben, nebo dokonce ztracen hříchem. Svátost smíření spolu se svátostí pomazání nemocných patří ke svátostem uzdravování. Lidský život je křehký a lidská přirozenost slabá, nakloněná k hříchu. Proto se celý život musíme odvracet od zlého a obracet k Bohu. V této svátosti vyjadřujeme lítost a pokání za své hříchy, vyznáváme se z nich před knězem a přijímáme jeho prostřednictvím Boží odpuštění. Smiřujeme se s Bohem, svými bližními i se sebou samým, abychom nalezli správný pokoj. Tato svátost může probíhat jak „klasickou formou“ kdy kajícník klečí ve zpovědnici a kněz neví, kdo se mu zpovídá, tak formou rozhovoru ve zpovědní místnosti.

 

ZPOVĚDNÍ TAJEMSTVÍ

Při svátosti smíření se vyznáváme ze svých hříchů Bohu prostřednictvím kněze. Toto vyznání usnadňuje naše smíření. Alespoň jednou za rok tak máme vyznat své smrtelné hříchy, tj. hříchy, které vedou k duchovní smrti člověka, k zpřetrhání jeho svazku k Bohu. Doporučuje se ovšem častější přistupování k této svátosti, aby nás někdo duchovně vedl, abychom se dokázali zbavovat i všedních hříchů, správně vychovávali své svědomí podle Desatera božích přikázání, abychom bojovali proti nezřízeným náklonnostem. Každý kněz je zavázán zachovávat naprosté mlčení o hříších, které mu vyznali kajícníci. Toto tajemství nepřipouští výjimky. Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění, neodsuzuje člověka a v běžném životě ani sám nesmí s kajícníkem spojovat hříchy, které mu vyznal.

 

PŘÍPRAVA A POKÁNÍ

Kajícník, který vyzná své hříchy knězi, musí v zájmu spravedlnosti usilovat o nápravu toho, čím ublížil bližním (vrátit ukradené věci), ale musí i napravit vlastní viny tím, že vykoná něco navíc –„odpyká“, „zadostučiní“ – to se nazývá pokání. Rozhřešení kněze odstraňuje hřích, pokání se snaží napravit viny. Toto pokání ukládá zpovědník, se zřetelem na osobní situaci kajícníka – jde o modlitbu, almužnu, službu bližnímu, přijetí kříže, který člověk musí nést apod. Jako pomůcku při přípravě na svátost smíření je možné použít některé texty Písma, nebo zpovědní zrcadlo. Před vyznáním hříchů člověk zpytuje svědomí, aby mohl přijmout Boží odpuštění, rozhřešení, které kněz zprostředkuje. Kajícník musí projevit lítost nad svými hříchy, špatnými skutky. Lítost není emocionální záležitost, ale bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu spojené s předsevzetím v budoucnu nehřešit. Správně chápaná praxe odpustků, jak je stanovuje církev při různých příležitostech znamená vědomí, že hřích nás zbavuje společenství s Bohem a tím nemůžeme dosáhnout věčného života. Odpuštění hříchů ve svátosti smíření přináší obnovení společenství s Bohem a prominutí věčných trestů za hřích, ale časné tresty – tedy trpělivé snášení zkoušek a utrpení na zemi a očišťování po smrti – zůstávají. Jestliže splníme určité podmínky, dosáhneme odpustky i odpuštění těchto časných trestů za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny např. i zesnulým, když je svým způsobem „věnujeme, darujeme“ těm, kdo potřebují naši pomoc a solidaritu při očišťování v očistci.

 

V naší farnosti je kněz přítomen ve zpovědnici cca. 20 minut před každou mší svatou. Na první pátek v měsíci je příležitost k přijetí svátosti smíření od 16.00 do 17.00. Po předchozí domluvě s knězem, můžete svátost pokání přijmout i v jiný den či hodinu.

 

 

Svátost pomazání nemocných

Při udílení této svátosti se kněz nad nemocným modlí přímluvnou modlitbu a maže ho posvátným olejem (oleum infirmorum), který biskup požehnal na Zelený čtvrtek v katedrále. Kněz spolu se společenstvím věřících vyprošuje nemocným od Pána Boha zdraví tělesné a duševní a v nemoci potřebnou sílu, aby svou nemoc dokázali trpělivě nést a nabízet ji Bohu jako osobní oběť za obrácení hříšníků a spásu lidí nebo na jiný vhodný úmysl.

Je velmi vhodné, aby zájemci o svátost nemocných, před jejím přijetím přistoupili ke svátosti smíření.

Pro udílení svátosti nemocných, volejte otce Wolfganga, tel. 224 312 045. V noci a v nepřítomnosti našeho patera, je k dispozici Urgentní duchovní služba při pražském Arcibiskupství, tel. 731 144 144

 

 

Výstav Nejsvětější svátosti Oltářní - adorace

Když věřící uctívají Krista přítomného ve svátosti, ať jsou si vědomi, že tato přítomnost vyvěrá z oběti a vede ke svátostnému a duchovnímu přijímání.

Zbožnost, která věří čí podněcuje, aby posvátnou eucharistii uctívali, je vede k plnější účasti na velikonočním tajemství, a k upřímné vděčnosti za dar toho, který skrze své lidství neustále vlévá božský život v údy svého těla. Setrvávajíce u Krista Pána těší se z jeho důvěrného přátelství, vylévají před ním srdce za sebe i za všechny své blízké a prosí o pokoj a spásu světa. S Kristem obětují celý svůj život Otci v Duchu svatém a z tohoto obdivuhodného vzájemného vztahu čerpají posílení víry, naděje a lásky. Tak v sobě živí vhodnou vnitřní dispozici, aby mohli s náležitou zbožností slavit památku Páně a často přijímat onen chléb daný nám od Otce.

Ať se tedy věřící snaží, aby způsobem odpovídajícím jejich životní situaci uctívali Krista Pána přítomného ve svátosti. Duchovní pastýři ať je v tom předcházejí svým příkladem a povzbuzují slovy. 

Ať věřící také pamatují, že modlitbou před Kristem Pánem ve svátosti prodlužují sjednocení s ním, dosažené při svatém přijímání, a obnovují smlouvu, která jim dává sílu, aby si svým chováním a celým životem udrželi to, co při slavení eucharistie vírou a svátostně přijali. Ať se snaží celý svůj život vděčně prožívat v síle nebeského pokrmu, a mít tak účast na smrti a zmrtvýchvstání Páně. Ať se každý snaží konat dobré skutky, líbit se Pánu, naplnit svět křesťanským duchem a stát se ve všem uprostřed lidského společenství svědkem Kristovým.

Výstav Nejsvětější svátosti ať už v ciboriu (pyxidě) nebo v monstranci přivádí věřící k poznání podivuhodné přítomnosti Krista ve svátosti a vybízí ke sjednocení srdce s ním. Toto sjednocení pak dosahuje vrcholu ve svátostném přijímání. Proto výstav nejlépe podporuje povinnost klanět se Kristu v duchu a v pravdě.

V naší farnosti se praktikuje Výstav Nejsvětější svátosti Oltářní na první pátek v měsíci od 16.00 do 17.00.  V letním období v kostele, v zimním v kapli na faře

 

 

Návštěva nemocných bratří a sester v naší farnosti

 „Nemoci nechodí po horách, ale po lidech,“ zní staré úsloví. Nemoc bývá vždy zkouškou trpělivosti a pokory, a proto je možné ji vidět přes všechnu negativní bolest i v pozitivním světle jako zvláštní čas určený k duchovnímu růstu. Církev se za své nemocné členy pravidelně u Boha přimlouvá a nabízí jim posilu a útěchu ve svátostech.

 

Svaté přijímání v soukromí domova

Krátkodobě nemocní (případně maminky opatrující novorozence), kteří jsou zvyklí na časté svaté přijímání a trpí jeho dočasnou ztrátou, mohou také na faře požádat o donesení eucharistie domů. Právě za tímto účelem začala církev ve starověku budovat v kostelích svatostánky.

Je závažnou povinností faráře/administrátora pohotově vyslechnout žádost nemocných o návštěvu. Farář zajistí svaté přijímání nemocnému buď osobně, nebo prostřednictvím jiného služebníka, který má k tomuto úkolu pověření (kněz, jáhen, nebo akolyta).

Při déle trvající nutnosti navštěvuje kněz nemocné pravidelně každý měsíc v době kolem prvního pátku.

Dlouhodobě nemocní a staří věřící, kterým není možné – byť by to bylo třeba jen přes zimu – navštěvovat bohoslužby v kostele, mohou a mají vyhledávat příležitost k přijímání eucharistie tam, kde se nacházejí. Pamatují přitom na slova Pána Ježíše: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6, 54).

Církevní přikázání ohledně povinnosti vykonat alespoň jedenkrát v roce svatou zpověď a přijmout eucharistii (nejlépe v době velikonoční) neztrácí kvůli nedosažitelnosti kostela nic ze své platnosti.

 

CO JE TŘEBA PŘIPRAVIT

Před příchodem služebníka církve s posvátnou eucharistií, je třeba připravit vhodný stůl, pokrytý čistým bílým plátnem. Na stůl patří kříž a svíce (případně květiny). Jsou-li v domě přítomni ti, kdo o nemocného pečují, mohou přijímat také. Obvyklý eucharistický půst je v těchto případech pro všechny zkrácen na 15 minut.

Srdce přijímajících je vhodné připravit na setkání s Kristem modlitbou a v případě potřeby také přijetím svátosti smíření.

Otec Wolfgang navštěvuje nemocné na první pátek v měsíci. V případě Vašeho zájmu, si můžete návštěvu kněze domluvit na farním telefonu 224 312 045

 

 

Péče o nemocné v Ústřední Vojenské nemocnici ve Střešovicích

Svaté přijímání v nemocnici

V každé nemocnici má pacient právo se ptát po duchovní službě. Nemocniční personál by měl být schopen zprostředkovat návštěvu kaplana k rozhovoru. Službu nemocničních kaplanů často zastávají laici (někdy i nekatoličtí). Snaží se poskytovat podporu všem nemocným bez ohledu na jejich náboženské vyznání. V případě zájmu o návštěvu kněze, vědí na koho se obrátit.

V Ústřední vojenské nemocnici je v rámci klinické pastorační péče k dispozici mimo jiné i denně otevřená kaple, kde se každý čtvrtek slouží mše svatá.

 

JESTLIŽE HROZÍ BLÍZKÁ SMRT

Je-li hospitalizace způsobena vážnou nemocí, při které hrozí blízká smrt, je moudré zavolat bez okolků k lůžku nemocného kněze (přednostně jeho vlastního faráře). Platí to i v případě že dotyčný katolík nebyl velmi dlouho v kostele nebo u svátostí, nevyjádřil se k věci dopředu a nyní není možné se ho zeptat na aktuální názor. Iniciativu zde s ohledem na duchovní dobro nemocného v duchu křesťanské lásky přebírají příbuzní (případně blízcí přátelé).

 

 

Katolický pohřeb

Křesťané věří, že smrt člověka má svůj smysl, že jí vše nekončí. Ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a vzkříšení věří, že na zemi opouští smrtí tělesný domov a odebírají se do domova ke svému Pánu. Den smrti je koncem pozemského i svátostného života, ale může být dnem narození pro nebe, jak tomu je u světců. Křesťanský pohřeb není svátostí, ale liturgickým obřadem církve. Vyjadřuje společenství se zemřelým, připomíná věčný život člověka.

 

ZPŮSOB POHŘBU

Pohřební obřady vycházejí z místních tradic, většinou vycházejí ze tří míst, kde se pohřeb koná – v domě, v kostele, na hřbitově. Pozůstalí se mohou obrátit na kněze a dohodnout se s ním na způsobu obřadu, důležité je rozloučení se se zesnulým. Při pohřbu se má pozůstalým dostat útěchy ve smyslu Bible o naději a spojení s Kristem. Bohoslužba slova neznamená žádnou pohřební chvalořeč na zesnulého, ale příležitost oslovit i ty shromážděné, kteří nenavštěvují kostel často se zvěstí o vzkříšení a zmrtvýchvstání. Pokud se obřad koná i v kostele při mši svaté, jeho jádrem eucharistická oběť. Při „posledním sbohem“ v kostele či na hřbitově církev zesnulého odporoučí bohu, jde o poslední rozloučení. Lze je vykonat jak v kostele, tak např. v krematoriu, nebo při ukládání urny na hřbitově.

 

ZÁDUŠNÍ MŠE – REKVIEM

Podle tradice a dalších zvyklostí je možné sloužit mši svatou přímo při pohřbu, nebo ve výroční den – první, sedmý, čtyřicátý apod. po pohřbu. Na této mši za duši zemřelého se scházejí jeho známí a rodinní příslušníci, aby si připomenuli jeho památku, modlili se za něj  a přijímali Eucharistii v prosbách za toho, kdo má být očištěn od hříchů a připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království. Rekviem je ve svém základě liturgickým textem, čteným jako součást modliteb za spásu duše. Často se ale setkáváme i s jeho zhudebněnou verzí.

 

DUŠIČKY A ODPUSTKY 

V lidové tradici jsou „Dušičky“ památkou všech věrných zemřelých. Pozůstalí navštěvují hřbitovy, aby na hrobech rozsvítili svíčky, v tento listopadový den se konají nejen mše svaté, ale i pobožnosti na hřbitovech. Zvláště v této době církev nabízí získání odpustků přivlastnitelných duším v očistci. Znamená to, že např. za své dobré skutky, modlitby apod. Po vykonání církví daných úkonů si „zisk“ z těchto modliteb nepřivlastňujeme, ale tato dobra dáváme k dispozici Bohu aby je „přivlastnil“ těm, jejichž duše jsou ve stadiu očišťování a sami tedy již na zemi nemohou dobré skutky konat. Jde o výraz soucitu, milosrdenství a solidarity s těmi, kdo nás předešli, aby bezpečně spočinuli v Boží náruči. 

 

Prosíme, abyste si datum pohřbu domluvili nejdříve s duchovním správcem a pak s pohřební službou.