Nejdůstojnějšímu otci Jozefu Woutersovi, 

generálnímu opatovi premonstrátských řeholních kanovníků

Dozvěděl jsem se dobrou zprávu, že jste ohlásili jubileum, abyste oslavili 900. výročí založení opatství Prémontré sv. Norbertem, první komunitu, z níž vznikl Řád premonstrátských řeholních kanovníků.

Sv. Norbert je právem považován za jednoho z nejhorlivějších architektů gregoriánské reformy. Narodil se kolem roku 1075 a stal se po svých církevních studiích kanovníkem kapituly v Xanten. Kolínským biskupem Friedrichem byl uveden na dvůr císaře Jindřicha V. Velmi brzy byl tak Norbert zatažen do událostí, jež ovlivnily začátek 12. století. Zatímco si císař a pánové říše nárokovali právo zasahovat osobně do dosazování biskupů a opatů tím, že zvýhodňovali své oblíbence, vyvstala v církvi nová citlivost vůči požadavkům evangelia a jeho šíření, citlivost vlastní duchovenstvu. Mužů a žen, inspirovaných Bohem, kteří začali zpochybňovat navázanost služebníků církve na pouze světské zájmy, nebylo málo. Norbert byl jedním z nich.

Když si měl roku 1115, kdy vrcholil spor o investituru, vybrat mezi papežem a císařem, následoval kolínského biskupa Friedricha a započal duchovní pouť, která ho po dlouhém procesu rozlišování dovedla až k autentické konverzi. Norbert se vzdal svého života na dvoře, rozhodl se žít „solo Christo duce“ a osvojil si způsob života inspirovaný apoštoly. V jeden den přijal jáhenské i kněžské svěcení, vzdal se vybraného oděvu dvořana a oblékl se do hábitu kajícníka. Zprvu se pokusil přesvědčit své bratry z kapituly v Xanten, aby též přijali nový způsob života, bližší požadavkům evangelia, ale marně. Norbert se proto rozhodl hledat radu u různých duchovních rádců – benediktinského opata Kunona ze Siegburgu a poustevníka Ludolfa. V Rolducu se seznámil s komunitou reformovaných řeholních kanovníků, kteří postavili své životy na Řeholi sv. Augustina. Začal proto také kázat kajícnost a obrácení a vést život modlitby a umrtvování. Zároveň – což v té době nebylo běžnou praxí – sloužil často, ne-li denně, eucharistii.

Komunity Vašeho řádu přijaly toto dědictví a po devět set let uskutečňovaly své poslání v duchu Řehole sv. Augustina a ve věrnosti meditaci a kázání evangelia. Čerpaly při tom z eucharistického mystéria, pramene a vrcholu života církve.

Tento způsob života vedl k tomu, že se Norbert stával stále více terčem kritiky. Žil jako asketický poustevník, nadále však dostával příjem, jenž mu coby kanovníkovi příslušel. Kázal, ale jaké k tomu měl pověření? Podnícen těmito tlaky se Norbert rozhodl pro život putujícího kazatele. Nechal se inspirovat posláním Ježíšových apoštolů, vydal se na cestu a dorazil do St. Gilles v Provence. Chodil bos pouze s jedním oděvem, pláštěm a holí, a stále s sebou nosil, co bylo potřeba ke slavení eucharistie. Doprovázeli ho dva další poutníci. V St. Gilles se setkal s papežem Gelasiem II., který ho jmenoval apoštolským kazatelem. Drahý bratře, dnes více než kdy jindy je nezbytné hlásat Dobrou zvěst. Od každého, zvláště pak od kněží, to vyžaduje velkorysou oddanost, a navíc pevnou koherenci mezi hlásanou zvěstí na jedné straně a osobním a společným životem na straně druhé.

Od svého obrácení a pak po celý život byl Norbert věrným služebníkem evangelia a milujícím synem církve, poslušným papeži. Vrátil se do severní Francie, aby obdržel potvrzení svého kazatelského statutu a setkal se s novým papežem, Kalixtem II., zvoleným roku 1119. Narazil tam na svého přítele z dětství, biskupa Burcharda z Cambrai, který žasl nad tím, jak Norbert změnil způsob svého života. Za těchto okolností se Norbert setkává též s Hugonem de Fosses, kaplanem biskupa z Cambrai. Hugo též hledal život, který by více odpovídal evangeliu, a v tomto setkání rozpoznal dar Prozřetelnosti. S dovolením svého biskupa se Hugo stal Norbertovým společníkem a následoval ho. Později se stane prvním opatem Prémontré.

Norbertovy životopisy vyprávějí, jak léčil nemocné podél cesty, vyháněl zlé duchy a dokázal usmiřovat dávné spory mezi urozenými rodinami. Tato smíření přinášela pokoj na území, kde obyvatelstvo velmi trpělo neustálými místními válkami. Norbert je proto považován za apoštola pokoje. Uskutečňoval Boží dílo a jednal ve jménu Kristovy lásky. Podle tvrzení dávných autorů se Norbert vždy nejprve usebral v modlitbě, teprve pak se vydával zprostředkovávat smíření, napomáhat mu a obnovovat pokoj. Prý též stále věrně slavil eucharistii, aby se setkával s Pánem, jehož dílo si přál vykonávat.

Na cestě do Remeše, kde ho měl přijmout Kalixt II., se Norbert setkal s Bartolomějem, biskupem z Laonu, který mu nabídl, že ho přijme do své diecéze. Předložil mu různá místa, kde by se mohl usadit. Bylo to roku 1120, kdy si Norbert zvolil údolí Prémontré. Shromáždil tu skupinu následovníků, s nimiž zahájil intenzivní dialog o povaze rodící se komunity. Protože byli mnozí kanovníky jako on, složili v den Vánoc roku 1121 kanovnické sliby podle Řehole sv. Augustina. Toto datum značí založení komunity v Prémontré. Složení slibů bylo v kontextu velkého gregoriánského kanovnického hnutí potvrzením a prohloubením jejich původního závazku. Takový je, drahý bratře, význam i Tvých slibů, jimiž se ustavuje pevná vazba mezi každým z členů komunity a jeho vlastním kostelem/církví. V těchto slibech je též zakořeněno poslání modlit se za celou církev a společně s ní.

Prémontré od počátku vyvolávalo velké nadšení. Mnoho mužů a žen se připojilo ke komunitě kanovníků, jež zamýšlela zrcadlit prvotní církev, popsanou ve Skutcích apoštolů. Její počáteční horlivé nadšení bylo postaveno na střídmém řeholním životě, jehož nedílnou součástí byla pohostinnost a péče o chudé a poutníky. Premonstráti od počátku vykazovali věrný vztah k lidem zvenku a ochotně je přijímali. Nových komunit, které následovaly Norbertův styl života, tak rychle přibývalo. O přičlenění k Prémontré žádalo i mnoho komunit, které již existovaly.

Milí synové a dcery sv. Norberta, udržujte si stále toto otevřené srdce, jež také otevírá dveře do Vašeho domu, aby přivítalo ty, kteří hledají duchovního rádce, ty, kdo prosí o hmotnou pomoc, ty, kdo si přejí připojit se k Vaší modlitbě. Ať je Vaše liturgie vždy „kanovnická“, tzn. ať chválí Boha – za lidi a s lidmi.

Norbertova pevná vazba na eucharistii nadále zůstává pramenem inspirace jeho apoštolského života. Roku 1124 odešel Norbert na žádost biskupa z Cambrai do Antverp, kde čelil následkům „bouře“, již předtím vyvolal Tanchelm a jeho následovníci. Ti odmítali platnost svátostí, zvláště eucharistie, když ji slavili kněží žijící v konkubinátu. Norbert tuto herezi vyvrátil. Kvůli této epizodě začal být během protireformace považován za apoštola eucharistie. Ze slavení eucharistie stále čerpal sílu, zvláště v krizových situacích či před náročnými úkoly. Stal se tak příkladem víry pro všechny, zvláště pak kněze.

Pár let po založení Prémontré se Norbert roku 1126 stal magdeburským arcibiskupem a papež Honorius II. mu schválil cíl života, jak byl podle Řehole sv. Augustina uskutečňován v komunitách pod jeho vedením. Norbert se už nikdy nevrátil do Prémontré, ale založil různé další komunity kanovníků ve svém biskupském městě. Některé se pak zapojily do evangelizace okolních regionů. Jako arcibiskup zůstal věrný své původní evangelijní inspiraci a podporoval papeže ve sporech s císařem. Nelitoval námahy, aby mezi nimi nastolil dobré vztahy a zároveň se držel principu svobody při ustanovování do církevních úřadů.

V roce 1128 se Norbert vzdal zodpovědnosti za komunity pod svým vedením. Staly se opatstvími a řídil je nadále jejich vlastní opat. Hugo de Fosses se poté stal prvním opatem opatství Prémontré a dokázal spojit rostoucí počet společenství v rámci rámce Řádu s vlastními statuty a generální kapitulou coby nejvyšší autoritou.

O devět století později děkujeme za toto hnutí, jež započal sv. Norbert, který byl schopen se poučit z existujících a prověřených struktur mnišského původu, ale jasně u členů svého Řádu udržel identitu řeholních kanovníků. Během této dlouhé doby se k norbertinskému ideálu připojilo i mnoho žen, které se také dnes zasvěcují principiálně kontemplativnímu životu. Vedle toho se k Vašim komunitám různorodým způsobem svazku připojuje i mnoho laiků, kteří zůstávají ve světě. Pokud jde o ně, několik kongregací řeholních sester s Vámi sdílí spiritualitu a zasvěcuje se apoštolátu, zvláště pak službě těm, kteří jsou kvůli svým sociálním podmínkám, zdraví či věku nejvíce zranitelní.

Během staletí premonstrátská opatství rozvinula intenzivní vztah se svým územím, protože se mnoho kanovníků věnovalo pastorační službě ve farnostech. Opatství tak nebyla aktivní jen v péči o chudé a v jejich přijímání, ale pěstovala a udržovala kontakty s lidmi ze všech sociálních tříd. Inspirace sv. Norberta tak zůstala živá a je stále jednou formou bohatství univerzální církve. Váš zakladatel žil v mnoha různých prostředích, ale za všech okolností se nechával vést evangeliem – ať už jako putující kazatel, představený komunity či biskup, pokračoval v naslouchání Bohu a svým bratřím a byl schopen rozlišovat cestu, po níž se mělo jít, v rozličných souvislostech života, aniž by ztratil ze zřetele jeho základní inspiraci.

Na přímluvu Nejsvětější Panny Marie, zvolené sv. Norbertem za patronku opatství v Prémontré a později prohlášené za Královnu Řádu, ať premonstráti, kteří se do dnešní doby rozšířili do pěti kontinentů, zůstanou věrni životu ad instar Apostolorum.

Drahý bratře, jako příslib hojných nebeských milostí uděluji Tobě i všem členům Řádu, řeholníkům i laikům, přidruženým k Vašim komunitám, zvláštní apoštolské požehnání.

V Říme u sv. Jana v Lateráně, 6. června 2021, v den památky sv. Norberta.

Zapečetěno a podepsáno

František

Holy See Press Office: Lettera Pontificia all´Abate Generale dei Canonici Regolari Premostratensi in occasione del 900° anniversario dell´Abbazia di Prémontré